Pamatuješ?

Když nemůžu spát, upravuju playlisty na Spotify. Mám několik playlistů věnovaných lidem, kteří přišli do mýho života, udělali v něm neuvěřitelnou paseku a zase se z něj odporoučeli. Nebo z něj byli odstraněni jako nějaký nádor chirurgickým skalpelem. Ne vždy právem. Někdy proto, že zůstat s nimi v kontaktu znamenalo bolest a hořkost postupující jícnem vzhůru, dokud všechno, co ještě zbývalo, nebylo otráveno a zkaženo. Někdy bolest tepala v hrudníku a mísila se s úzkostí a strachem až k hraně šílenství. Někdy bolelo vědomí, že vedle stojí osoba mnohem bližší, kterou nikdy nenahradíš, které se nikdy nevyrovnáš. Někdy prostě bolelo sledovat, jak se dvě koleje života vzdalují dál a dál od sebe.

Nejsem zrovna typ člověka, který by měl kdovíjaký pud sebezáchovy. S radostí se spouštím do nebezpečí, s přiblbým opilým úsměvem budu sledovat, jak mě úplně cizí kluk řeže do ruky (true story btw). Sebezraňování, sebemrzačení, sebetrýznění a sebepoškozování mnoha a mnoha různými způsoby tvořilo velkou část mojí existence a je jedním z důvodů, proč padlo rozhodnutí vytvořit tento virtuální prostor, polotajnou skrýš pro všechny ztracený existence, losery, všechny, kdo byli v hierarchii školního systému označeni jako "odpad”.

Pamatuješ si, jakou nálepku přilepili na obličej tobě? S jakým znamením jsi chodilx po chodbách? Jak oštemplovali a ocejchovali tebe? Protože jsme tam byli, byli jsme tam, kde jsou teď jiní loseři a ztracený existence a na jejich místě jsme se opíjeli kradeným pivem nebo vínem ze spíže rodičů, objevovali nejdřív Green day, Bullet for my Valentine, Pierce theVeil nebo Sleeping withSirens, s emo patkou schytávali pohlavky a nadávky a jediný kamarády jsme měli na internetu. Tam, kde jsou teď jiný smutný děti, v uších Lil Peep nebo Yungblud a plný kapsy benzodiazepinů. Přežili jsme to, ale jen tak tak. A je to možná zase pud sebezáchovy nebo milosrdná amnézie, která se snese na mozek těsně po tom, co se za ním zavřou dveře učebny a může si oddechnout: "Uuuff, přežil jsem.” Roky plynou a za pár let je to jako fever dream, jako něco, co se stalo někomu jinýmu, a vlastně to nebylo to hrozný, vlastně to bylo v pohodě, vlastně to byly ty nejlepší roky tvýho života.

Pořád si pamatuju.

Taky si to pořád pamatuješ?

Byli jsme tam, kde jsou teď jiní. Jiná generace, přitom tak podobná, tolik zesměšňovaná a nepochopená jako ta naše. V ruinách našeho kolektivního mentálního (ne)zdraví, uprostřed cynismu a krutosti, která je na nás chrlena po kýblech, se chce natáhnout neviditelné ruce skrz displeje a obrazovky a obejmout naše následovníky. Přežili jsme.

Byly tři ráno, když začala hrát písnička od Adele, tenkrát vydala nový album a tomu se snažím vyhýbat jako čert kříži. A ten pocit, ta nostalgie, která dokáže sevřít srdce jako ledový kleště, tam pořád je. V nás, loserech, zůstává.