září 2011
Přišel ten den, ten hroznej, s úzkostí očekávanej den. Říkala jsem, že jsem nervózní nebo možná ještě pravděpodobněji, že jsem ve stresu. Ve stresu, to se hodí pro děcko, který na sebe klade nesmyslně vysoký nároky od 1. třídy, workoholicky čeká na pochvalu nějaký autority, nějakýho boha zhůry. Být ve stresu jako dáma z romantickýho seriálu, co pobíhá po městě s kelímkem kafe.
Stres a nervozita byly jediný slova, který jsem znala a používala pro nesmyslně rychlý bušení srdce, ikdyž jsem seděla v klidu na židli. Ve skutečnosti jsem měla úzkost. možná to byla úzkost s příměsí nervozity po létě, který jsem strávila izolovaná, který jsem prožila bez kontaktu s kýmkoli ze třídy. Malá holka, která si celý léto psala do deníku a četla Janu Eyrovou. Malá holka s nediagnostikovaným autismem, protože ji sice mrzelo, že je sama, ale zároveň jí to až tolik nevadilo, možná už tehdy byl strach větší než touha socializovat se, tak si jen pochvalovala, že je v bezpečí. Je v bezpečí, nikdo se jí nemůže posmívat, dělat oplzlý gesta, který nechápala, ale věděla, že nějak souvisí s pornem...
V bezpečí. Dneškem to končí, proto jsem ve stresu.
Přes léto se musely uzavřít koalice mezi ostatními, bratrství a sesterství. Přišli noví lidi, ale ona nová nebyla, chodila mezi ně už šest let. I přes to, ten den si připadala, jako by ji nikdo neznal, jako by na ni zapomněli. Na malý vesnici se děcka schází jen tak, nepotřebují k tomu kulisu školy a nějakou produktivitu, tak je to normální a přirozený. Děcka z okolních vesnic se znají a od září budou chodit spolu do šestky, proč se nezačít kámošit už teď? Zas mi ujel vlak, zas jsem pozadu, nebyla jsem na setkání, kde se tohle všechno probíralo a kam všichni ostatní přišli nebo byli narozdíl ode mě evidentně pozvaní.
Máma mě vyhodila před budovou školy, za což se instantně hrozně stydím. Trapas, proč mě nemohla vysadit u přechodu, vždyť bych ten kousek došla. A ještě kvůli jedné věci se stydím: nikdo si mě ani nevšimnul. Mávám na Š, která mě buď neviděla nebo mě ignoruje. Nechci, aby máma viděla, že... Dodám si kuráže a jdu do těch velkých, těžkých, dřevěných vrat, musí vážit několik tun a jak se za mnou zavřou, už se nikdy nedostanu ven, aspoň mi to tak připadá. Mám na sobě široký džíny, který jsem vyfasovala snad od tety, která je sehnala v nějakým sekáči, modrou mikinu na zip a vyžehlený vlasy. Dala jsem si záležet, chtěla jsem udělat dojem. Nikdo mě neviděl dva měsíce. O rok později mi bude jasný, že hadrama nikoho neohromím, natož hadrama ze sekáče. Jasný je mi to už teď, když moje úzkost stoupá, zatímco si do skříňky dávám boty a beru si přezůvky. Nenávidím školní skříňky, nenávidím, jak nás jako stádo pokaždý naženou všechny naráz do toho stísněnýho prostoru, kde se musíme navzájem strkat lokty, jako by to bylo nějaký perverzní cvičení do budoucího života. Nejsilnější pes šoustá. Nejprůbojnější děcko se nejdřív nažere, protože odtud to stádo utíká přímo na oběd. Nenávidím to, nenávidím všechno z toho. Už teď, v půl osmý ráno, se mi dělá mdlo.
Cesta do třídy, která nevím, kde je. Nahlížení do tříd, z jedné na mě zařvou, ať vypadnu. Ostatní se domluvili dopředu a aspoň nemusí třídy hledat na vlastní pěst jako já. A když ji najdu, tak si sednu do náhodný lavice a čekám. Čekám, až mi řeknou, co dál. Máme novou učitelku, která nás přesadí. Ostatní se z toho hned můžou posrat. Když vstanu, slyším za sebou chechtání. Netuším proč. Vypadají moje džíny zezadu tak směšně? Učitelka mě přesadí k novýmu klukovi, kterýho ale znám ze školky. Mám tu suplovat práci učitelky, která podle poznámek předchozího učitele ví, že jsem "ta chytrá”, tak proč bych nemohla pomoct novýmu týpkovi zapadnout do kolektivu a dohnat, co se na jejich rozpadající se škole neučili? Třeba číst a psát?
Dej tomu pár měsíců, říká mi moje starší já moudře. Dej tomu pár měsíců a budou se do tebe strefovat plechovkama od Monstera. Budeš jejich popelnice, budeš jejich odpaďák. Budou se snažit trefit tě do hlavy a ještě později...
Teď je září. Depresivní období naivity, čekám, až si úča sjedná respekt. Nikdy se to nestane. Pořád tam čekáš. Doteď.
...
Říkal mi, že bych měla jít na gympl. Byl to tenhle kritickej okamžik, kdy byl můj strach zas o něco větší než...co? Pud sebezáchovy? Rozum? Odvaha? To všechno dohromady? Jenže ty ne, vybrala sis, že tu shniješ svorně s nima, vybrala sis to, idkyž jsi nemohla vědět dopředu, jak moc špatný to bude...
...
A tak se vracíš do léta a do toho jednoho mikrobodu štěstí, u babičky. A co má bejt? Bylo to totiž kompenzující chování někoho, kdo mám poprvý zlomený srdce. Kluk, kvůli kterýmu sis včera hodinu sestavovala outfit, sedí s P. jako ostatní, i oni mají tajnou koalici, mají tajnou pandu, mají tajný pletky a víš moc dobře, že to oni se smáli, když jsi vstala. Ale už v létě sis našla kompenzaci, když se objevily tvoje starší sestřenice, který budeš považovat za svoje starší sestry a role models. Jsou na vysoký nebo zrovna začaly svoje první práce a tobě se zdá, že jim svět leží u nohou v botách na podpatcích.
Nejsi to malý děcko, nechceš bejt, ikdyž ti to všichni předhazují. Dávají tě do jednoho pytle s mladší sestrou, je to pro ně jednodušší. Buď jsi pro ně malá holka nebo jsi divně sexualizovaná, ale nic mezi tím. A tak tě sestřenice vezmou s sebou do místní hospody, máš na sobě nemožný barevný hadry a svetr od babičky, ale to nevadí, protože jsi mezi dospělýma, kteří ví, o co v životě jde, vidíš se v odlesku jejich očí, svou jiskřivou a stejně cool budoucnost. A má na sobě džínovou sukni s bílým páskem, kterej přímo křičí y2k a nějakej super top s výstřihem. To léto ti svou žehličkou poprvý vyžehlila vlasy a tebe až děsí ta proměna, když se na sebe díváš do zrcadla. Chceš mít vlasy rovný napořád, necháš si je takhle, dokud nejsou úplně nechutě mastný. Jako příslib budoucnosti, kdy budeš taky ta cool girl. Sedíš s ostatními v hospodě a slyšíš Bullet for my Valentine a The rasmus. Je to možná poprvý, co se ti instantně něco tak moc líbí, zvuk elektrický kytary ty zvedá vyžehlený vlasy na zátylku. Jasně, trapáci ze školy se svým trapným hip hopem se můžou jít vycpat, tohle je opravdová muzika! A možná si dáš malý pivo a možná si dáš jenom pár doušků od někoho, kdo se rozhodne podělit. Ale sedíš tam mezi nimi a poprvý v životě máš pocit, že někam patříš, ikdyž už si ani nepamatuješ jména ostatních.
A tak se úplně upneš na gothic rock a metal a cokoli, co je na opačným spektru toho, co poslouchají ostatní. Upínáš se na svou představu, že nějak patříš k nim, do světa tvých sestřenic, do světa rockový kapely a zvuku elektrický kytary a...Co dál? Vlastně nevíš, pro tebe je tohle celej jejich svět, tak komplexní a složitej. Chceš se přiblížit svým bratrancům, kteří taky poslouchají tuhle cool muziku a jsou pro tebe to nejbližší, co máš, k představě vysněnýho staršího bratra. V rodině je jedinej muž táta a ten ti jako vzor moc nesedí. Chceš mít staršího bráchu, kterej ti ukáže nový super kapely a bude tě tahat s sebou na koncerty a hlavně: bude tě chránit.
...
