Asphodelus | Neprobudila jsem se se srdeční palpitací

Moje prsty nejsou zvyklý na rozložení kláves notebooku, svalová paměť si zvyká na odpornou starou klávesnici v kanceláři, u níž už skoro nejde rozpoznat x a v. kousky kůže, která není moje, ale někoho přede mnou, nejde dostat ze spár, stejně jako drobky a možná drobnejmrtvej hmyz. Stlačením kláves to všechno drtím na mikroskopický částice. To jediný hmatatelný, co po mně zbyde. Plody mojí práce.

Umělá inteligencemi nabízí, že mě zbaví toho posledního břemena, a sice vymýšlení odpovědí na zprávy mých blízkých. Snad toho posledního ostrůvku intimnosti, lidskosti, poslední kapky iluze blízkosti, co nám zbývají. Úlisně se tvářící kruh, na nějž se pokaždý schválně zašklebím, když otevřu Messenger. Mám chuť třísknout mobilem o zem o konečně si znovu pořídit tlačítkový. Stáhnout si písničky na malou MP3 se slotem na drátový sluchátka. Psát vzkazy na papír a připnoutho na ledničku. Vrátit se do analogu. Všechno má příchuť rebelie, ale vyžaduje úsilí, který zatím vkládám do přežití ze dne na den. Krocení ranní úzkosti a večerní deprese.

Za zády mám šlahouny, každej den se roztahující zeleň zahrady. Opětovné zdivočení, levandule skoro zarostla chodníček a už skoro nejde vystoupat po příkrých schůdcích na vršek zahrady, kde plevel okupuje houpačku. Keře jsou tak hustý, že mi začíná nahánět strach, co se v nich všechno může skrývat. Zároveň mi to přináší pocit zadostiučinění. Aspoň někde příroda vyhrává nad člověkem. Vyhrává nade mnou, a já ji nechám. Ve spárách zámkový dlažby roste mech a plevel, luční kytky lákají hmyz.

Dnes mi není špatně, proto se snažím svůj čas využít co nejlíp. Věcmi, který mě vrátí k sobě. Mám prostor poslouchat svůj vnitřní hlas, kterej za obvyklých okolností zadupávám do země, protože na něj není čas. Disociace během cesty vlakem, možná se přepínám do "worker” modu pokaždý, když projedu tunelem, jako v Severance. Nádraží jsou přestupní uzly, bariéry mezi jedním a druhým já. Mám ráda vlaky, ale už v nich nedokážu být v klidu. Většinu času si připadám jako hračka na klíček, ráno samu sebe vypustím ze dveří a večer se z posledních sil vracím, mechanicky cvakajíc, jak pružinky a součástky využívají poslední kinetickou energii. Bezmyšlenkovitě umývám nádobí a poslouchám podcast, co jsem už nejspíš slyšela. Všechno se už jednou stalo, je to jako smyčka opakujících se obrazů, zaseklá prezentace v Powerpointu. Glitch na monitoru. Já a desítky dalších cestujících ve stejným vlaku, co vylezeme a rozprchneme se do svých officů, odevzdat dalších osm hodin svýho života, co nám už nikdy nikdo nevrátí. Po cestě domů se možná stavit v přeplněný Bille na nádraží, probít si cestu k samoobslužný pokladně s deseti rohlíkama a Gambáčem v plechu, ke konzumaci během návratu domů. Abychom zapomněli a znova to mohli podstoupit znova. A s přibývajícím věkem si těch Gambáčů vezmeš radši víc, protože cítíš ty přibývající roky a marnost a doufáš ve změnu, ale věci se mění tak akorát k horšímu.

Naše tragičnost, jsme jako postavy z knih ÉmilaZoly, co se nakonec uchlastají nebo ufetují. Nana dnes neprodává svoje tělo na pařížský ulici, ale posílá svoje nudes přes OnlyFans. Nebo ji prodává zasranejinfluencer. Naturalismus dneška je děcko, který po bombardování přišlo o nohy a který jenom na milisekundu zahlídneš na obrazovce, aby se ti v další vteřině vkradla na sítnici reklama na řetězec fast fashion, abys následně viděl vyhladovělý dítě následovaný reklamou na zmučený kuře v supermarketu. Naturalismus dneška je bavorákem rozšmelcovanej holub v centru města. Zvratky na ulici...

A i přesto pokračuješ, den za dnem, hračka na klíček. Opice s činelama. Žiješ pro ty vzácný chvilky, jako je dnešek. Pro chvíle (znovu)navázání kontaktu s jinou lidskou bytostí. Ve stejnou chvíli zvednete hlavu od svých obdélníků, který obsahují celej svět, a uvědomíte si, že sedíte v jednom vagonu. Vidíte to oba. Cítíte to stejný. Skrz svoje kruhy a bubliny, pořád jsme to my. Pořád máme svou lidskost a můžeme být v realitě. Můžeme jít na koncert a cítit husí kůži při zvuku kytary. Můžeme přiopile debatovat po hospodách. Můžeme se jenom tak poflakovat v parku nebo v lese. Ty nejvzácnější momenty jsou vždycky v analogu.