decay

pozorovala jsem vosu vysíleně lezoucí po dlažbě a uvědomila jsem si, že už jsem to jednou zažila. tenhle pocit, tohle období, kdy jako by se zastavil čas a paralelně všechno velmi pomalu hnilo, takže čas ubíhat nějak musel. jako by se čas vymknul z obvyklý trajektorie, jako bychom vykolejili vagon svý předurčený budoucnosti a ocitli se v alternativní realitě, kde je něco prostě mimo a jenom to cítíš ve vzduchu a vnímáš periferním viděním, ale nedokážeš určit, co přesně. nedokážeš to zachytit, vždycky, když pootočíš hlavou, tak se to ztratí.

bylo to na podzim před devíti lety, kdy jsem se vracela ze školy. podvečerní obloha zářila divným toxickým odstínem okrové, ticho narušovaly hlasy havranů sedících na skoro holých větvích stromů. až tehdy jsem si uvědomila tu hnilobu, fakt, že rostliny nejen umírají, ale odumírají, jako orgány v nemocným těle. fascinovaně jsem potom doma koukala na vinnou révu před domem, podobající se krevnímu oběhu na smrt nemocnýho člověka. žlutý povadlý listy překrývaly scvrklý kuličky hroznů, tmavě fialový nebo jedovatě zelený, pokud už je napadla plíseň, rozkladný cyklus v plodech ještě pupeční šňůrou připevněných k matce. a vosy, vysílený vosy, který se pásly na těch mrtvých hnijících hroznech, protože snad cítily, že je to jejich poslední šance...

i já mám ten pocit jako ty vosy. neklid, předtucha. měla jsem tenkrát krátký černý vlasy, částečně mě dohnala gender envy a touha po androgynitě, nezařaditelnosti a možná neviditelnosti? přibližně do mých 14 jsem celkem bez problému existovala na světě v podobě spratka ve vytahaným triku a mikině po bratrancích a nejobyčejnějších džínách, a byla jsem tak spokojená, s patřičným pohrdáním hledící na make-up, romantický komedie a cokoli, co by se příliš přibližovalo feminitě. až teď si uvědomuju, že to byla snaha o sebezáchovu v hlavě malýho děcka, který vyrůstalo jako "to chytrý" a vidělo vlastní hodnotu jinde než v materiálních a povrchních záležitostech vzhledu. navíc se časem ukázalo, že být příliš femininní je vyloženě nebezpečný, proto jsem nijak netoužila stát se Popelkou na bále, aspoň myslím, že ne...každopádně se tenhle mindset po prvním rozchodu o pár let později vrátil a já jsem se vrátila k vytahaným svetrům a keckám, ke kašlání na to, co si o mě ostatní myslí. měla jsem svou hlavu, svůj "safe space", svou komnatu s černými závěsy a teskně hrající gramofonovou deskou vlastní sebenenávisti a melancholie.

vždycky jsem chtěla to všechno vyklopit, vydlabat ze svý hlavy myšlenky, který metastázovaly, vyzvracet ven a zasvětit lidi kolem sebe do toho, kým vlastně jsem. je to prokletí introvertů (a nejen jich), žijících výlučně ve svých hlavách, mlčících hodiny v kuse. stávalo se mi docela často, že jsem dlouhý hodiny vězela v tichu, protože jsem si ani neuvědomovala, že některý věci neříkám nahlas, jen ve svý hlavě. můj vnitřní hlas mi odpovídal a to bylo dostačující. standardní zkušenost děcka s tak nějak pojebanou hlavou už od mala. frustrující je, že mohou ubíhat roky nebo dekády a pro většinu lidí zůstaneme pořád...enigmy. nerozluštěný hádanky, zaprášený hlavolamy odložený na poličku. lidi, který jsou nějak divný a není čas na jejich rozklíčování, na jejich definitivní vyřešení.

myslím na to posledních pár let, jak umím procházet životy lidí, aniž bych se jich reálně dotknula, aniž bych zanechala trvalejší stopu. připadám si jako duch, uvězněný na stránkách opuštěných blogů, na jediným místě, kde bylo možný (a tak jednoduchý) být svým opravdovým já. práce, na který jsem se vykašlala a kolegy, který jsem roky denně vídala, až jsem nakonec přestala vystupovat jako komparz v jejich životech, oni v tom mým, a nic se nestalo. a to zvláštní uvědomění, že to tak může být s kýmkoli, se všemi, napořád. že třeba nikdy nenajdu lidi, který mi budou stát za to dát se všanc a ukázat svý pravý já.

je to tak zvláštní, mít svobodnou volbu projebat svůj život. nezanechat po sobě nic kromě dvou krabic popsaných sešitů a nějakých reliktů na internetu, který se stejně musí vyzvednout z hrobky archivu pomocí Wayback machine.